chuckie.cz

 Říká se, že každý kluk, chtěl být popelářem nebo kosmonautem. Popelářem proto, aby se mohl vozit na stupátku popelářského vozu. O tom proč být kosmonautem se nemá cenu bavit – to je přece jasné. Jestli jsem chtěl být popelářem to si nepamatuji, ale kosmonautem jsem být chtěl. A i dnes bych o tom asi přemýšlel, i když po návštěvě kolotočové centrifugy mi nebývá moc volno… Ale zvracel jsem jen po návštěvě té první… A více jak 3x jsem na ní nebyl a ani mne to neláká…

Pak jsem chtěl být patolog – to díky knize Arthura Haileyho Konečná diagnóza. Chtěl jsem být také právník. Za to zase mohl seriál Hanlon. Obojí bohužel selhalo na tom, že jsem silný ročník a nikdy jsem se neučil. Základní i střední školu jsem prošel bez námahy a maximálně na trojky. I když i čtyřka se našla – z češtiny a angličtiny. Za oboje částečně mohla moje dysgrafie. Prostě na práva tehdá brali jen jedničkáře a z protekce. Na medicínu jsem to i zkoušel, ale neudělal jsem přijímačky, protože jako středoškolákovi z průmyslovky mi chyběli předměty.

Na základce mne ještě lákalo jedno zaměstnání – chtěl jsem být strojvedoucí. K tomu jsme měl zážitek, kdy mi jeden mašinfíra ukázal stanoviště v panťáku – dneska se mu říká Žabotlam. Byl jsme unesen a bylo jasno. Jenže… do toho hodil vidle doktor. S mými dioptriemi nemožné. 

Taky jsme chtěl být spisovatel, nebo fotograf. Na to bohužel nemám talent a možná ani trpělivost. Kdysi jsem pár příspěvků na témata okolo počítačů napsal. Dokonce vycházely i v příloze jednoho deníku. Ale to je velmi dávno a bylo to přes známosti. Dokonce mne jako novináře i jednou vyslali na Cybex do Hannoveru – to byl propadák. Totálně jsem to nezvládl a reportáž z toho byla plná chyb…

A k fotografování bych řekl co? Když sebou mám fotoaparát, není nápad co fotit, a když ho sebou nemám, tak zase jsou nápady, na které foťák v mobilu nestačí. A když jdu s fotákem a mám i plán na focení, tak se všechno spikne a já odcházím s depresí.

A co dělám teď? Možná jindy…

Je tu polovina prázdnin a nějak jsem si zatím moc nevšiml, že by došlo k nějakému odpočinku… 

Už jsem si tu „Stěžoval na horko“ ale potom přišla vedra ještě větší. Když teploty atakovaly 35° měl jsem co dělat normálně fungovat. V horku jsou ta kila navíc dost znát. Naštěstí v práci fungovala klimatizace a bylo tam snesitelně, i když sedím před oknem. 

Dneska je venku přijatelně. Procházím se po „Matičce stověžaté“ a už jsem dokonce chytil i pár kapek deště. Vzal jsem si sebou dokonce fotoaparát a… nic… přijde mi to divné. Abych fotil Hradčany a jiné turistické cíle, to je dost klišé… a ostatního moc co fotit není. Jo je tu hromada hezkých holek, ale fotit je bez dovolení si netroufám a zeptat se si netroufám. Hned bych byl považován za chlípného a to nemám za potřebí. I když upřímně – většinou mne chlípné myšlenky ani nenapadají… Většinou mne napadá, že za ty problémy to nestojí.

Přitom jsem asi dost nechápavý a dost jiný. Kdesi jsem tu citoval Viewegha, jak každý chlap občas myslí na kundu ženy, kterou potkal. Musím hodně přemýšlet, abych to mohl za sebe potvrdit nebo vyvrátit. Asi jsem to už udělal, ale fakt nevím kdy naposledy. Již jen proto, že v dnešní době si kolikrát chlap nemusí nic představovat. Cameltoes se najdou všude… A je jich až moc. 

Spíš se přiznám, že přemýšlím nad prsy a případně, když přemýšlím dále, tak o výrazu očí a obličeje ve chvílích rozkoše. 

A k mojí nechápavosti – v minulosti jsem byl několikrát pozván na „kafe“ od různých známých dívek a žen. A šel jsem na kafe… Což se pak ukázalo špatně. Ale co je absurdní, když já někoho pozvu na kafe, tak si skoro každá hned myslí, že se jedná o „kafe“. Čert se v tom vyznej. Ale to je možná na samostatný příspěvek…

 Nedávno jsem tu psal o dni v pyžamu – že si to vůbec nedokážu představit. A… přišla žaludeční příhoda. O to to bylo lepší, že jsem si ji způsobil sám. A to přežíráním… 

Mám tendenci se přejídat, když cítím trochu větší psychotickou nepohodu. Když mám pocit jisté prázdnoty po stránce emocí, tak se cpu o to více – jídlo je přeci láska 😛 A přesně to se mi stalo teď ve čtvrtek… snědl jsem jídla asi pro 5 lidí a po příchodu domu jsem skončil s křečemi břicha a od cca 2 do cca 9 jsem se runě kroutil cukal, zvracel… a hlavně nenaspal jsem více jak 2 hodiny. Takže noc plná spánku, pohody a sladkých snů…

Zavolal jsem hned jak to šlo, že do práce na odpolední nepůjdu a k tomu jsem zavolal doktorovi, co s tím. ten si mě pozval a řekl mi, co jsme věděl – že jsem se prostě přežral. Je tu ale trochu obava z toho, že by se mohl ze řetězu utrhnout můj žlučník… Ted je cca sedm večer a podařilo se mi zase na chvíli usnout a něco sníst – paradoxně se mi po jídle ulevilo… ale teď mne břicho zase trochu bolí A já nevím co s tím…

A ještě ke dni v pyžamu. Letos jsem vlastně už pár dní v pyžamu a nic nedělání strávil – nepočítám dnešek. Na přelomu zimy a jara na mě sedl COVID a k tomu se přidala infekce a já byl čtyři dna v nemocnici na kapačkách. První dva dny mi fakt nebylo dobře, od třetího dne jsme se nudil… a čtvrtý jsem je prosil o propuštění.

 Moje práce je docela náročná. Sice je sedavá, ale je v současném počasí náročná kvůli horku. K tomu je občas i náročný fyzicky – hlavně díky střídání směn a s tím souvisejícím ranním vstáváním (02:30) a nebo pozdním příchodem domu (01:30)

Mám v práci i volno. A to docela přiměřené, jen jaksi nezvládám odpočívat. Neumím to. Nevím, jestli jsem to kdy uměl nebo jestli jsem to zapomněl. A nějak i nevím, jak vlastně odpočívat. Co si pod tím představit a jak to nastavit, aby to fungovalo.

Kdyby se někdo podíval na mé spánkové záznamy, tak zjistí, že jsem v posledních dnech nespal v kuse více jak 6h. V podstatě jsme se pohyboval v rozmezích mezi 4,5h a těmi 6. Z posledních osmi dnů jsem byl sedm dní v práci. A pokud jsem načerpal nějakou energii o volném víkendu před tím, si tak nějak nepamatuji. Pamatuji so, že jsem stihnul vyměnit přední kotouče a destičky na autě. A víc nevím :/

Poslední volný den byl ve čtvrtek. A… zase si nepamatuji, co jsem dělal. Jediné, kdy vidím nějaké výsledky., je ve sledování seriálu „Západní křídlo“. Jsem už u páté série, a skoro mám chuť se přestat dívat – ten dabing od páté série mi nesedí… 

Zítra mám taky volno. A tak by se den podle nadpisu hodil, jenže… Musím dořešit opravu auta – klínový řemen a další serepetičky…

K tomu řeším říjnovou dovolenou – absolutně nevím jak ji naplánovat. Ale aspoň mám už nějaký nástřel. Ale teď se budu trápit, jestli jsem to vymyslel dobře a jestli by to nešlo lépe… a levněji…

A nějak si nedokážu představit, že si jen tak lehnu, nebo sednu a budu si třeba jen číst. Mám pocit, že na to nemám kapacitu. 

K tomu na práci na autě nenávidím to, jak je člověk špinavý. Táta byl automechanik a nikdy neměl čisté ruce. Jenže mám pocit, že to co je v plánu opravit, bych měl být schopen zvládnout sám. A zvládnu dost. Měl bych na sebe být hrdý, ale nějak nevím… 

A celý den v pyžamu? Co by mi to přineslo? ale zkusím zítra aspoň půlden.

Jeden z problémů, který mám v poslední době je problém s rozhodováním… I když, pokud bych měl mluvit pravdu, tak mám problém udělat důležitá rozhodnutí skoro už hodně dlouho…¨

I to je důvod, proč tu tak dlouho nic nebylo. Nedokážu se rozhodnout o čem a jak psát. A asi se opakuji, ale nechci se do ničeho moc zamotat a nechci moc přemýšlet a nevím, jak moc se odhalit… jestli třeba tak jako Michal Viewegh ve svámí Románu pro muže, kde se mu při rozhovoru s ředitelem gymnázia honí hlavou tyto myšlenky o žačce, které ho k němu dovedla…

Zatímco s ním lhostejně diskutuješ o maržích distributorů knih a o dopadu změn DPH na knižní trh, zkoušíš si představit prsa Mádlové. Přemýšlíš, zda je, či není oholená. Tvoje obraznost ti nabídne obě varianty. Několik variant. Piš, jako by to neměl nikdy nikdo číst. Tak je jisté, že budeš mluvit pravdu. Lori Lansenová. Ano, mami, napadne tě v jednom z plánů mysli, představuju si píču té holky. Promiňte, milé dámy, ale takhle to je. Všichni, nebo přinejmenším skoro všichni si představujeme vaši kundu. Vaše kunda nás v jistých chvílích zajímá víc než cokoli jiného na světě. Vaši kundu si představují herci, zpěváci a režiséři, politici. I prezidenti – věřili byste tomu?

No, a pod vlivem takového vzoru nevím co, a jak, psát. A tak jsem si připravil nadpisy článků na témata jako jsou 

 Mám tu několik nápadů a konceptů o čem psát. A nějak na nich nic nedělám. Proč? Protože se přeci jen asi bojím, že do Hostpody na mýtince někdo přijde a bude si to tu číst. Přitom to asi chci napsat… A přitom jsem si řekl, že budu psát, jako by to nikdo neměl číst… 

No nevím co se mnou a s těmi myšlenkami

Moje myšlenky jsou vůbec něco, co chci na jednu stranu řvát a na druhou stranu se bojím efektu, který to vyvolá… Většinou se v podobných případech setkám s nežádoucí reakcí. A některé ty reakce i chápu. Například už jen to řvaní, když někdo řve na mě, tak většinou vypínám sluch a další vnímání. Řvaním se ještě nikdy nic nevyřešilo. Akorát po něm bývá divný pocit v krku a … pocit, že vás druhá strana stejně neslyšela.

Proč však řvát? Někdy člověk řve proto, že má pocit že není slyšet. Jindy pro to, že už něco dost dlouho je ukryto, že to prostě musí ven. Neptejte se mě však co, tohle řvaní neumím… Když řvu já, tak právě z bezmoci, že nejsem slyšet… 

Ale co když to má druhá strana jako já, že přes řev neslyší? 

A tak mne ještě napadá, že existuje ŘEV POMOCÍ PSANÍ. Ten je většinou psaný kapitálkami… Ale občas, řve člověk i normálním písmem. A to potom druhá strana většinou nechápe, že jde o řev… A nebo, což mi přijde dost špatné, je jako řev chápáno i normálně psané tiché a bezvýznamné slovo…

 Takové horko, že holky chodí skoro nahé a mě je to jedno. A to je co říct. Na hezkou holku se rád podívám a pokud je i hezky oblečená/neoblečená, tak mi to hned zpříjemní den. Musí to však mít nějakou úroveň a být to spíše decentní než vyzývavé, ale o tom třeba někdy jindy.

Je horko nejen podle počasí, ale i lidské. Lidi jsou daleko více nenaladění a negativní. Takže v práci to je fakt paráda. K tomu je horko i doma – manželka má své dny a tak je u nás trochu bouřka. Akorát zatím se ovzduší nepročistilo, jako po bouřce venku. Tak snad ty hromy blesky brzy ustoupí slunci

Přemýšlím co za další průsery popsat, ale i já jsem bez nálady a chutě do čehokoli. A to tenhle týden je zatím spíše otravný a únavný. Chtělo by to nějak dobít baterky. Ale nějak přestávají fungovat i dříve osvědčené věci.

Pro dnes stačí. Vzducholodi létají vysoko. A když střelíš, nedostřelíš…

 Slíbil jsem si, že zase začnu psát. Aspoň blog. A stále to je na levačku. Proč? Protože nemám…

…čas – Už jsem naznačoval, ale možná ne v tomhle blogu, je to u mě divoké s prací. I když by se někomu mohlo zdát, že mám času fůru, tak nějak nemám ani čas na koukání na televizi, na čtení, na psaní… na úklid, na tohle a na tamto… prostě nic nestíhám, nic nedávám a podle toho to vypadá. Přemýšlím, jestli mám čas aspoň na prokrastinaci. A nebo je to tím, že nemám…

…chuť, nebo náladu – no, tohle je trochu zvláštní. protože když tu chuť a náladu mám, tak není čas, nebo energie – o tom dále. Když už se ale zadaří a mám vhodnou náladu a i chuť do psaní, tak dost často nemám…

…inspiraci – dost často zásadní problém, když už se mi podaří překonat předchozí překážky, tak přijde tohle. O čem psát, jak psát, aby se to dalo číst a aby to nebylo dlouhé nebo krátké. K tomu jsem se rozhodl, že nebudu po sobě číst co píšu. To by vedlo jen k tomu, že bych to bud smazal, nebo začal  přepisovat tak, že by se to nakonec nedalo číst. Pak ovšem dost často narazím na poslední problém. Když už mám čas, chuť i inspiraci, tak nakonec nemám…

…energii – a tím nemyslím tu elektrickou. Aspoň ne primárně. Myslím tím tu vnitřní – moji. Jo. Tu co nemám skoro nikdy. I tenhle příspěvek už píšu čtvrtý den a jediné na co teď myslím, je to, jak moc se mi chce spát.